Co jsme stihly za první týden a půl v novém domově

Tak tentokrát podrobné shrnutí slovy paničky. Nutno říct, že z Abby se vyklubal pořádný rošťák, zcela neúnavný a svéhlavý tvor - taky ale skutečně řádné třeštidlo a srandista. Občas zakouší naši trpělivost, ale když se podívám na tu krátkou dobu, co je s námi, zvládla neuvěřitelnou spoustu věcí a jsme na ni oba moc hrdí. Co jsme se tedy naučily.

Výtah už nám nečiní nejmenší potíže. Strach nám už nenahání a Abby se po nástupu do výtahu naučila poslušně si sednout k zadní stěně a tam vyčkat, dokud výtah nezastaví. Toto pravidlo jsme zavedli z toho důvodu, že neustále zkoumala ujíždějící zeď klesajícího výtahu - a to tak intenzivně, až do díry mezi výtah a stěnu zapadla oběma pravýma tlapkama, čímž mě neuvěřitelně vyděsila. Naštěstí se nic nestalo, ale takto je to přeci jen bezpečnější.

Granulky už žereme, ačkoli nás to stálo den hladovky, kdy Abby stávkovala poté, co jsem se do ní snažila nacpat jakýmkoli způsobem nějaké žrádlo, takže jsem granulky namáčela v čerstvém mléce, dávala k nim kousíček konzervy pro štěňata jen na ovonění a jiné vychytávky, které se mi nezdály jako dobré a konečné řešení. Na dávku 4x denně jsme se dosud nedostaly, ale 3x už to zvládáme. Veterinář nám váhu 4,5 kilo schválil a energií překypující Abby se netváří, že by nějak strádala.

S natažený předníma a zadníma tlapama zabírá téměř polovinu pohovky - upřímně jsem ale měla obavu, aby si něco neprovedla :)

I pamlsky jsme dobře vychytali - na doporučení jsme koupili sušené kuřecí maso pro štěňata - prodává se ve větších kolečkách, která na drobno nakrájím, aby nám Abby netloustla a nepřejídala se pamlsků místo pořádného jídla. Po téhle pochoutce se může utlouct a nejen ona, čemuž nasvědčují všichni okolo se venčící psi, jež neomylně čmuchají k pytlíčku s pamlsky.

Na procházkách už Abby chodí hezky za námi. Začátkem týdne jsme prodělávali těžkou situaci, kdy Abby napadlo zkoumat svět svou tlamou (zcela přirozeně) a všechno do ní strkala - čím smradlavější, tím lepší. Začala jsem ji hned cvičit a často se nám už daří ji odvolat, stejně tak od cizích pejsků.

Chvilka fotbalu

Doma ji mám neustále za zadkem. Po procházce kouká, kde se zrovna nacházím a lehá si tak, aby na mě viděla. Když se přesunu - třeba na záchod - Abby se poklidně přesouvá taky. Druhou stránkou její touhy po blízkosti je kousání - když si hraje, někdy zapomene na míru a zoubky už má velmi ostré. Proto jsme se začaly učit, co je to "nesmíš" a co je to "fuj". I to už dobře chápeme a musím Abby velmi pochválit, protože už začíná rozlišovat naše osobní věci a své hračky, se kterými si může hrát jak je libo.

Do obýváku už pochopila, že nesmí - i když nás občas zkouší. Má na to dvě strategie. Jedna je taková, že přes práh hodí tlapku a kouká na nás, co jako my na to a jestli to projde. Druhá strategie je mnohem akčnější. Abby se vřítí doprostřed obýváku a tváří se tak roztomile, jak jen je to možné - otáčí zadkem, vrtí ocasem, kloní hlavu a chce drbat na břiše. Pomalu ale zjišťuje, že to nefunguje a už se alespoň nestává, že by vletěla do obýváku za účelem vyčůrat se na koberec, jak tomu dříve bývalo.

Venčíme dvakrát denně dlouhou procházkou - občas vezmeme na pomoc psího kamaráda, míč nebo oblíbenou plyšovou ovci.

Paseme míč

Ještě zboku

Postoj dravce

Paseme záludně - zpod lavičky

Po procházce je Abby hezky vyřáděná a poslušná, takže cvičíme. Abby už reaguje na klikr - zvládá povely "sedni", "lehni", "dej pac" (teď se učíme rozlišovat pravou a levou tlapku), "dej pět", "zůstaň" a "ke mně". Nedávno jsme přidali povel, na který, když vyběhneme ven (asi co 3 hodiny), se vyvenčí ... a hurá domů. To je dobré zejména když prší asi jako dnes, případně v noci. Občas se ještě doma stane nějaká ta nehoda, ale třeba dnes v noci, když i 3 hodiny bylo očividně moc, se způsobně vyvenčila na plínu na chodbě, za což jsem ji nadšeně chválila.

Ve čtvrtek jsme šli navštívit veterináře, který sídlí nedaleko - zvládly jsme to v rámci procházky. Personál byl naprosto úžasný, z Abby byli unesení a pán si s námi dlouze povídal, poskytoval všemožné rady a doporučení. Na Abby jsem byla nesmírně hrdá. Celou dobu, co jsme seděly v čekárně, spořádaně seděla na mém klíně a nenechala se znervóznit ani bišonkem (či co za malé, bílé, chlupaté to bylo), který na ni vehementně vil, štěkal a vůbec byl hodně neklidný. Spořádaně na něj koukala, jako by říkala: "Co ten proboha blbne!"

Jízdu autem po počátečním kníkání už taky obstojně zvládáme. Máme nový pelech a postupně přidáváme své denní rituály. Když čeká Abby misku s jídlem, poslušně si sedne a velmi klidně čeká, až jí misku podám. Obdobně když jdeme ven a zavolám ji, sedne si a čeká, až jí dám obojek. Stejně tak když připínám nebo odepínám vodítko a učíme se sednou si i na každém okraji silnice.

Nový pelíšek - už si ho řádně přeuspořádala

Protože procházky jsou časté a déšť v poslední době také, bylo tento týden první koupání. Zděšení bylo veliké, i když jsme se velmi snažili - zkoušela jsem s ní být ve vaně, dávat pamlsky, ale nic. Po procházkách ovšem utíráme nebo umýváme tlapky - jen čistou vodou - a musím říct, že statečná Abby už si zvyká a boje už se nekonají, nebo když už, ne tak urputné. Kolik úsilí nás ale stálo, aby nechodila do obýváku, obdobně snadné bylo ji naučit, aby nechodila do koupelny - bez jakéhokoli učení se zastavuje na prahu :-). Vodičku má ale jinak ráda - dokazuje to častým běháním přes kaluže.

Bez chlupů vypadá spíš jako mexický naháč :)

Kromě hravého výcviku různých povelů se s pomocí pamlsků učíme i péči a hygieně. Už se necháme docela kartáčovat, aniž bychom se oháněly tlamou a snažily se kartáč zničit. Necháme si vyčistit uši vatičkou a olejíčkem, prohlédnout tlapky i kožich kvůli klíšťatům, otevřít tlamu, když je to nutné.

Abych ale řekla pravdu, Abby se toho naučila mnoho a my ještě mnohem více. Každý den nám ukazuje ss důvěrou další kousek psí duše, učí nás trpělivosti a často je dokonalým zrcadlem našich nálad. Nervozitu oplácí nervozitu a odpoutáním se (nevěnuje nám pozornost, je neklidná a neposlouchá), vyrovnanost, klid a zdravé sebevědomí oplácí následováním, respektem a láskou. Smutek s ní nemá prostor vzniknout a ke hře nás vyprovokuje kdykoli - stačí ten její vyzývavý pohled :-).

Mnozí nám to sice nechtěli věřit, ale na postel Abby skutečně nesmí. Máme ji ale rádi na blízku a proto smí na pohovku - ovšem pouze, když ji pozveme. Obecně předčila má očekávání v tom, jak jsem se domnívala, že nám změní život. Roste do krásy a oba si moc přejeme, aby z milovaného štěněte vyrostl milovaný, klidný a vyrovnaný pes.

P.S.: Ještě tři věci jsme se naučily. Vrčet a štěkat - to nás naučila koťátka - od té doby vrrrrčíme pokaždé, když se nám něco nezdá - třeba kus pampelišky v čumáku, štěkáme zejména když si nás páníčci nevšímají a my si chceme hrát, zpravidla zpoza prahu obývacího pokoje. A hrabat, za což můžeme poděkovat Brunovi.